Jak polykám slzy

Chci křičet. Řvát. Nebo co z toho je víc? To je jedno. Klidně obojí. Chci brečet a mlátit kolem sebe vším a do všeho.  Ale to si nemůžu dovolit. Je totiž právě jedna z těch chvil. Vzácnejch chvil. Vlastně nejvzácnějších. To jsou ty, kdy naše malinká spí.

Už jsou to měsíce, kdy se modlím ke všem vyšším mocím, aby tak vzácný nebyly. Zatím to nefunguje. Všechny moje přání, snahy, všechnu mojí péči, všechny naše noci, dny, všechno, všechno válcuje ekzém. Kde se v tom malym tělíčku bere? Kde beru tu sílu brát sílu nám všem?

Myslela jsem, že třeba dělám chybu, když se s ním snažím bojovat. Že možná ho mám vyslyšet a na něco přijdu. Ale nepřicházím. Někdy mám pocit, že spíš přicházim o rozum. A nakonec ani ne kvůli tomu, že už deset měsíců jedu úplně na doraz ve dne, v noci, bez odpočinku. Ani kvůli tomu, že postupnou eliminací všemožných ekzém vyživujících potravin, už můžu jíst akorát tak rejži s mrkví. Jestli vůbec .. Dokonce nakonec ani proto, že je ta malá princezna nemocná. Ne nechci říct, že je nemocná. Zkrátka už dlouhou dobu žije s ekzémem. Ale to, co nejvíc bolí, drásá, tíží, je skutečnost, že není spokojená. Jistě, že nemůže být, když má tělo každý den, celý den v ohni a jediné, co by chtěla dělat, je drbat se do nekonečna a ještě dál. Jak by vůbec mohla nebýt skoro pořád podrážděná, uplakaná, uvztekaná? Jenže, jak s tím žít? Jak se smířit s tím, že se ten malinká holčička trápí a já jí neumím pomoct?

Smutek střídá vztek. Tohle nejsem já. Tohle nejsme my. Takhle rozloženě přece naše rodina nemůže vypadat .. Jenže může. Vypadá. Snažím se být tím nejpevnějším pilířem. Tolik spolknutých slz a vynucených úsměvů jsem nezažila asi za celý život předtím. Dopíšu tyhle řádky a půjdu se dál usmívat na svoje holčičky. Půjdu dál žít život. Dělat snídaně, obědy, večeře, fotit veselé chvíle a sdílet s rodinou. Zase si večer půjdu lehnout s nadějí, že tuhle noc už neskončím v roli svírací kazajky, která obepíná miminko, aby se nemohlo vrtěním, rukama nebo nohama škrábat. A aby za cenu toho, že se hrozně vzpíná, vzteká, křičí, nakonec na chviličku usnulo. Zase budu všechny kolem přesvědčovat, že už se to určitě brzy zlomí a všechny kroky, které děláme pro zlepšení, se začnou projevovat. Přičemž budu přesvědčovat hlavně sama sebe, protože aspoň já tomu věřit musím. Zase půjdu k přebalovacímu pultu s vírou, že tentokrát se během chvilky nerozdrásá do krve, až ji svlíknu. Další den. Večer. Noc.

Chci křičet. Brečet. Teď. Při přebalování. Když si chce ušoupat ruku o koberec. V noci, když jí držím proti její vůli a rve mi to srdce. Když jí ošetřuju do krve poprskanou kůži.  Když slyším, že doma nic pořádně nedělám a jsem pořád mimo. Ale nemůžu. Nejde to. Teď si to nemůžu dovolit. Tak plivu tyhle věty. Rychle a bez úprav. Abych si dopřála úlevu. A jednou, jistě už brzy, se k těm větám vrátím s nadhledem a velkou pokorou před tou silou a zkušeností, kterou mi tohle období dalo. Do tý doby prostě ještě polknu pár slz …

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s