Jak jsem změnila názor na profesionální focení

Když se nad tím zamyslím, pro mě to začalo už před několika lety. Nikdy jsem se příliš ráda nefotila. Znáte to, sebevědomí nic moc (spíš nic než moc) a odjakživa si nepotrpím na jakoukoliv strojenost, pózu, přetvářku, navíc mít draze zaplacené fotky sebe sama mi nikdy nějak nedávalo smysl. Průlom nastal, když jsem kdysi v práci dostala od kolegů poukaz na profi focení v ateliéru v Praze, včetně líčení a stylingu. Neříkám, že jsem se na to nějak těšila, spíš jsem z toho byla nesvá a nervózní, ale na druhou stranu a zcela upřímně, připadat si aspoň chvilku jako modelka? To nalomilo i mou, jinak zcela introvertní povahu …

Vidím to jako dneska, jak jsem bloudila někde na Vinohradech nebo kde to vůbec bylo a hledala ten „slavný“ ateliér. No ateliér, vlastně to byla místnost o velikosti tak 3×4 metry s jedním pidi oknem, někde ve druhém patře starého domu. Když jsem tam konečně dorazila, protože se to fakt nedalo najít, byla jsem uřícená a zpocená. „Jdete pozdě, tak se prosím rychle převlečte a tady slečna vás nalíčí,“ řekl pan fotograf (snad mladší než já) s protaženým obličejem a ukázal na ještě otrávenější slečnu vizážistku. Že už to pak prostě šlo od desíti k pěti asi netřeba zdůrazňovat. Na fotkách jsem se nesměla usmívat, celou dobu jsem byla v absolutní křeči a těšila se, až to celé skončí. Ty fotky kupodivu nebyly úplně hrozné, ale že bych z nich měla radost, to ne. Jako bych totiž na nich ani nebyla já, ale nějaká rádoby frajerka. Ono to celé bylo takové rádoby …

Od té doby už jsem na žádné profesionální focení ani nepomyslela. Já sama fotím hrozně ráda, ani ne na amatérské úrovni, určitě ještě někde pod touto hranicí, ale mám ze svých fotek radost, mám vzpomínky na všechny při všemožných příležitostech a už jsem tak nějak známá tím, že mám foťák vždycky někde po ruce, takže pokud se někde něco významného dělo, už automaticky se počítalo s tím, že dokumentaci zajistím. Až dokud nedošlo na naši svatbu, jak jsem už popsala v článku tady. Myslela jsem, že to už bylo asi opravdu naposledy, kdy jsme službu fotografa využili. Omyl.

Někdy začátkem prosince mi Pája (kamarádka z porodnice) posílala jejich rodinnou profi fotku z ateliéru a ptala se, jestli i my se na něco takového nechystáme. Na fotce jim to moc slušelo a ze zkušenosti vím, že i jiným lidem, které znám. Ale stačí mi pohled na takové fotky a vím, že pro nás to není. Míša je v tom stejný jako já, neumíme se prostě tvářit přirozeně v pro nás nepřirozených situacích a hlavně se prostě do takové situace ani dostat nechceme. Tak jsem to taky Páje napsala a pro jistotu si ještě s Míšou potvrdila, že to tak fakt máme 😀 Vůbec mě ale nenapadlo, že nám v tomhle „zhatí“ plány moje ségruše Janička, která nám k Vánocům dala právě poukaz na rodinné focení. „Paní je prý opravdu hrozně milá a má spoustu kladných ohlasů, tak snad se vám to bude líbit. Máte to do ateliéru, ale můžete si připlatit i za focení doma, já se jen bála, aby vám to nevadilo…“ dostali jsme od Janičky dovětek a najednou nešlo, než z toho mít radost.

Uběhlo pár týdnů, než jsem se k tomu dostala a šla zkoumat. Prošla jsem klasické webovky http://petratrbolova.cz/ i facebookové stránky a čím víc jsem viděla, tím víc to na mě působilo příjemně. Celá prezentace paní Petry, od vizuálu po psané slovo, mi byla hrozně blízká. Když se na to podívám svým okem copywritera i správce sociálních sítí pro různá odvětví, skoro mě až zamrzelo, že to není moje práce 😀 Samozřejmě i fotky se mi moc líbily, a tak jsem se vlastně už dopředu na celou tu záležitost pozitivně naladila a pustila se do domlouvání. Jak jsem čekala, paní Petra je vážně moc milá a po výměně několika mailů, už jsme byly domluvené na focení doma, takzvaném lifestylu i na konkrétním termínu. Ten vyšel přesně na den, kdy uběhly 3 měsíce od narození Lucinky. Protože focení doma pro mě bylo něco úplně nového, také jsme se ptala, jaké je potřeba prostředí, jestli tomu musíme něco doma uzpůsobit apod. Dostala jsem velice rychle odpověď a posléze i odkaz, pod kterým paní fotografka tyto informace umístila i na svoji stránku.

Museli jsme si připlatit za to, že se fotí doma i za cestu k nám, ale i já se svou skromností a spořivostí můžu říct jedině, že to stálo opravdu za to. Je jasné, že pro mimčo je to nejlepší, protože je doma, ve svém přirozeném prostředí, vyspinká se a nají jako vždycky a ten zásah do režimu je minimální, ale velký význam to mělo i pro nás. Já sama za sebe můžu říct, že jsem focení skoro ani nevnímala. Asi 45 minut jsem mluvila na Lucinku a mazlila se s ní, skoro stejně jako každý jiný den a najednou bylo po všem 😀 Fakt jsem byla uvolněná a můžu říct, že i když mám na všech fotkách extrémní úsměv od ucha k uchu, je to prostě můj přirozený výraz, nad kterým jsem se během celé doby ani jednou nezamyslela. O fotkách Míši s malou ani nemluvím. Ty jsou naprosto dokonalé, což potvrzuje i to, že se s nimi sama Petra prezentovala na facebooku i instagramu. A to přirozeně potěší. Všímáte si všemožně skloňovaného slova „přirozenost“? To není pojem, kterým bych plýtvala a už vůbec ne ve spojení s profesionálním focením, ale Petra mi dokázala, že i před objektivem lze té přirozenosti dosáhnout. Je to z velké míry její zásluha, i když samozřejmě člověk musí chtít i sám.

S kladným hodnocením ještě nekončím. V ten samý den po focení už jsme měli k dispozici galerii, ze které jsme vybírali daný počet fotografií k retuši – neuvěřitelná rychlost! Výběr to byl pro nás strašně složitý, protože i když jsme si mysleli, že na focení nejsme, tak z téhle sbírky fotek bychom klidně brali všechny. Už nebudu ale zacházet moc do detailů, zkrátka den po focení už jsme měli hotové fotografie u sebe. Nemám k celému procesu, od prvního do (prozatím) posledního kontaktu jedinou výtku. Máme víc než jen památku, máme tím nejhezčím způsobem zdokumentovanou tu radost i lásku, kterou v nás Lucinka vyvolává a ten pohled na naše vlastní emoce mě asi bude ještě dlouho dojímat.

Nezbývá než poděkovat Janičce, že měla takový nápad a šťastnou ruku při volbě fotografky. Lucince, že to celé tak krásně zvládla a darovala nám i pár úsměvů. Míšovi, protože bývá plný předsudků, ale dokázal se pozitivně naladit. A Petře za to, že v mých očích plně dostála svému jednoduchému a přesto hlubokému mottu – POKUD DĚLÁTE VĚCI S LÁSKOU, DĚLÁTE JE DOBŘE.

 

 

Reklamy

One thought on “Jak jsem změnila názor na profesionální focení

  1. Případně mohu doporučit i Karolínu Cermanovou – fotila nám stavbu a už několik rodinných fotosérií a je skvělá. Mladá holka, neuvěřitelně přirozená, celé focení s ní vždy tak krásně plyne (povídáním si), že si člověk pomalu ani neuvědomí, že fotí, žádné pózování ani stylizování. A z těch fotek to pak jde neuvěřitelně moc cítit 🙂

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s