Kojení – šestinedělí

Jak jsem si předsevzala (a popsala v minulém článku), po návratu domů jsem kojila podle sebe. Žádné vážení. Dokrm jen, pokud jsem měla pocit, že opravdu Lucinka nic nevypila. Byla jsem totiž přesvědčená, že sama nemá potřebu sát, když vlastně ví, že vždy bude dokrmena stříkačkou. Moc pokroky jsem nezaznamenala, ten malej spáč vydržel u prsa vzhůru asi tak minutu, jestli vůbec. Byla jsem z toho smutná, ale pořád mi bylo mnohem líp, než v porodnici. To ale jen do první návštěvy u dětské doktorky. Ta totiž zaznamenala, že za ty dva dny, co jsme doma, Lucka zhubla a i když shledala dávky z nemocnice za nepřijatelně vysoké, nakázala vážení a spočítala správnou dávku, do které musím vždy dokrmit. Interval kojení 3 hodiny mi zůstal, ale znovu zněla instrukce tak, abych nekojila déle než 15 minut z jednoho prsu. Já ale vlastně nikdy déle než 15 minut z prsu nekojila, já ve skutečnosti kojila všehovšudy 2 minuty, i když jsem měla Lucinku u prsu hodinu. Protože jsem ale měla z paní doktorky dobrý pocit, rozhodla jsem se dát na její rady.

Maraton začal znovu, a když jsem po každém kojení zjistila, že Lucinka zase vypila příliš málo, začínala jsem být vážně zoufalá. Zkoušela jsem, co se dalo, měnit polohy, kojit s kloboučky i bez, nahřívat prsa, masírovat, promačkávat. Lucinku jsem se snažila budit vážně všemi způsoby, ale nic nepomáhalo nebo alespoň mně to tak přišlo. Začala jsem v duchu uvažovat, jestli to nemám celé vzdát, i Míša stále častěji nadhazoval, že prostě zaběhne pro Nutrilon a ukončí to moje trápení jednou provždy, ale považovala jsem to za příliš velké selhání. Bohužel jsem ale ve svých očích selhávala i tak. Zase jsem skoro pořád brečela nebo se jinak nervovala. Věděla jsem, že s takovým přístupem tak akorát přijdu o mléko, a to mě stresovalo ještě víc. Další bludný kruh. Aby toho nebylo málo, začaly mě neskutečně bolet bradavky. Tvrdí se, že ragády (praskliny) způsobuje jen špatná technika kojení, takže jsem si připadala ještě hůř. Prostě bylo špatné z mojí strany snad všechno, tak jsem to v tu chvíli viděla. Na další kontrolu k doktorce jsem šla jako na popravu a opět na smrt unavená, protože z mojí nespokojenosti pramenila i Lucinky nespokojenost a když zrovna nespala na prsu, tak plakala a plakala a já netušila, jak ji utišit. Rozklepanýma rukama jsem pokládala malou na váhu a čekala na verdikt. „Aspoň něco přibrala, no,“ zaznělo z pusy doktorky a mně spadl ze srdce balvan o velikosti zeměkoule, aniž bych to dopředu čekala.

Ani nevím, proč jsem to vzala tak pozitivně, ale asi jsem to prostě tak vzít potřebovala a ta zpráva mi tak moc dobila baterky, že jsem samu sebe zase dokázala přesvědčit, že to zvládneme, že přece jsem nejlepší mámou, jakou být dokážu a mám úžasnou dcerku, která také dělá jen to nejlepší. Odhodlání a nový pozitivnější přístup nám oběma prospěl. Navzdory doporučením doktorky jsem opět váhu zahodila, přestala dokrmovat, přestala počítat přesné intervaly a doby kojení a začala se soustředit výhradně na Lucinku. Okamžitě jsem stopla její buzení, protože jsem usoudila, že právě to, že jí nutím nějaký předepsaný režim, je problém. A taky, že byl. Náš nový systém jel celý týden, než jsem musela na další kontrolu váhy k doktorce. Za těch 7 dní nebyla na váze, i když jsem měla chvílemi nutkání naše snažení zkontrolovat, rozhodla jsem se vydržet a plně důvěřovat tomu svému drobečkovi. Když měla hlad, tak se vzbudila, i když to nebylo každé tři hodiny. Možná zrovna prostě potřebovala dospávat a nabírat sílu, kdo ví. V každém případě měla za den minimálně jedno spinkání i pětihodinové. Všichni zdravotníci, se kterými jsem měla tu čest, by se jistě zhrozili, že ji nechám tak dlouho spát = hladovět, ale já jsem byla přesvědčená, že dělám tu nejlepší věc. A jak jsem tedy po týdnu dopadla u doktorky? „Tak teď už přibrala krásně, už vás hlídat nemusím.“

Na konci šestinedělí už jsem zaznamenávala velké pokroky – přes den jsem kojila bez kloboučků, Lůca vydržela déle vzhůru a sála mnohem intenzivněji, její váha šla nahoru a bradavky se pomalu začínaly hojit. Zhruba dva týdny na to už jsem o bolesti bradavek téměř nevěděla, kloboučky byly uklizené nadobro, v noci jsem kojila jen dvakrát a občas jsme spala i 5 hodin v kuse.

Skoro se zdálo, že mám definitivně vyhráno. Ale definitivně vyhráno není při kojení snad nikdy. Občas přijde den, kdy mám méně mléka, jindy se Lucinka odmítá z neznámých důvodů přisát, jindy mám prsa hodně citlivá a tak dále. Možná to až moc řeším a vnímám… To důležité ale pro mě je, že i přes ty šílené začátky kojím a že ta moje prdelka roste a prospívá. Je to nádherný pocit, ta příroda prostě umí …

Ještě bych tenhle kojící miniseriál ráda zakončila článkem o pomůckách, které jsem používala nebo používám a s kojením přímo i nepřímo souvisí, tak snad se zadaří 😀

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s