Jak jsme vyřešili svatbu

Trvalo to pár hodin. Pár hodin ticha a urputného přemýšlení o tom, co vlastně chci a nechci. Je konec března. Ač nejsem příliš pověrčivá, svatbu v květnu nechci. V červnu odjíždí 3 lidé, které na svatbě chci mít. Červenec? Svatba přátel, hrozící horko, příliš velké břicho (typuju). Ne, to už je pozdě. Takže duben? Musí to být duben. Ale je konec března, jak to zorganizovat tak rychle? Jak tak narychlo zajistit oznámení, termín, místo a hlavně, jak zaručit, že si tak narychlo udělají čas všichni, které na svatbě chceme? Kolik vlastně chceme lidí? Hodně. Velká rodina a přátele, všichni by měli s námi takovou událost slavit, tak si to přeju. Když pozveme toho, musíme i tamtoho a pak tuhle, a to dělá asi … 70 lidí. A sakra, to je dost! Chci to s nimi oslavit, ale nechci se před nimi všemi promenádovat v posledních šatech z půjčovny, které ještě v mé velikosti budou k dostání.  Jsem náročná? Ano, jsem, ale je to myslím úplně poprvé v životě. Poprvé, kdy mi na něčem vážně záleží natolik, že se nechci podřizovat, alespoň do takové míry, do jaké to půjde.

Byl to nezastavitelný tok myšlenek a pak to najednou přišlo …

„A co když se vezmeme na úřadě, jen s nejbližšími a svědky kdykoliv v tom dubnu, jednoduše bez všech pukrlat a pak naplánujeme neformální oslavu na květen?“ Když to takhle řeknu, zní to pořád stejně dobře, jako to působilo v mojí hlavě. „No já jsem pro. Taky myslím, že to tak bude nejlepší,“ odpovídá můj snoubenec, jako by mi to mělo dojít a napadnout hned, ale z toho si v tuhle chvíli nic nedělám. Žádná svatební oznámení, žádná svíčková se šesti, žádné strojené tance a bílé ubrusy. Prostě si uděláme svojí malou milou svatbu a pak se sejdeme se všemi klidně v teplákách a pod stanem a prostě si užijeme, že máme příležitost strávit spolu čas …

V první řadě jsme se ozvali svým potencionálním svědkům, protože na nich v případě obřadu záleželo nejvíc. Vzhledem k tomu, že Míšův svědek pracuje na směny a především moje svědkyně bydlí v Irsku, vyšel nám jen jeden jediný schůdný termín. Zbývalo tedy najít úřad, kde nás v ten den budou ochotni oddat. Vše se podařilo zajistit.

Dále jsme museli naplánovat onu oslavu, abychom co nejdříve všechny pozvali, protože i tak to bylo poměrně narychlo. Našli jsme krásný penzion, který asi jako jediný objekt v republice nejen splňoval naše očekávání, co se prostředí, kapacity a služeb týče, ale také byl snad vážně jediným, který měl volný termín k rezervaci v květnu a ještě na prodloužený víkend – neuvěřitelné.

Šaty jsem nechtěla žádné princeznovské ani jinak klasicky svatební, ale zároveň měly být dlouhé a bílé. Když jsem se je snažila shánět, byl to zmar a bída. Když jsem to přestala řešit, mrkly na mě přímo zvenčí obchodu – lepší bych si ani nevysnila. Prstýnky byly hotové dva dny před svatbou. Vše do sebe zapadalo.

Svatba byla prostě úžasná. Malá a milá, jak jen si umíte představit. Bez účesu od kadeřnice, bez profesionálního líčení a bez podpatků. S nezapomenutelným panem oddávajícím, který opravdu naplnil místnost svým proslovem a oči většiny slzami. S pohodovým panem fotografem, který byl ve stejné neškrobené náladě jako my. S chladným větrem a celkově nehezkým počasím, které nám ale nedokázalo zkazit ani náladu a nakonec ani fotografie. Bylo to, jak to mělo být, cítila jsem to a bylo to vážně magické.

Ale tím to neskončilo. O týden později, již v květnu se jen celý víkend nesl v duchu oslav našeho sňatku i budoucího přírůstku do rodiny. Přijeli téměř všichni, počasí bylo skvělé a atmosféra nepopsatelná. Všichni se skvěle bavili, chodili a děkovali za to, že s námi něco takového mohli zažít. Byli přímo nadchnutí způsobem, jakým jsme to celé pojali. Bez veškeré formálnosti, bez programu, bez obsluhy. Bylo to, jako být na chalupě v partě desítek lidí, dětí i psů, kde si zrovna všichni spolu rozumí a užívají si. Ti, co chtěli přijet na otočku, přespali. Ti, kteří chtěli zůstat na jednu noc, rušili své programy a zůstali do poslední minuty.

Možná to zní přehnaně, ale není. Ani tisícem slov bych nepopsala, jaké bylo to celé prožít a co to ve mně zanechalo. Tolik jsem se na začátku bála, že přes jakoukoliv snahu, nebude moje svatba taková, jakou bych chtěla. A vlastně nebyla. Byla mnohem lepší. Nic bych neudělala jinak, a i když to stálo dost energie i všeho možného, stálo to za to!

Ráda bych nakonec napsala, jaké z toho plyne ponaučení, ale je jich vlastně několik a přesto žádné nevyjadřuje to, co bych chtěla. Takže asi řeknu jen, věřte. Věřte v sebe, ve svá přání a v dobré průběhy i konce. O tom, že to funguje, jsem se přesvědčila na vlastní kůži.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s